Jestřebí hory a Úpicko
Jestřebí hory mají tu nevýhodu, že jsou ze všech stran obklopeny atraktivními turistickými cíli (Adršpašsko-Teplické skály na severu, Broumovké stěny a Stolové hory na východě, Babiččino údolí na jihu a do Krkonoš je to taky jenom kousek.
Jsou tak vyhledávány převážně pravověrnými turisty. A tak trochu si za to mohou lidé sami. Roku 1857 zavítal to tohoto pohoří profesor Vratislavské univerzity Heinrich Robert Goeppert a nalezl zde unikát: ohromné množství úlomků zkamenělých stromů. V článku, který o tomto nálezu sepsal, uvádí "Když jdeme z Radvanic do Pasek, při výstupu si všimneme mnoha úlomků zkamenělých, tu a tam, ve skalách ještě pevně sedících kmenů," a vyskytovaly se tu v míře nevídané: "tisíce jsou jich při výstupu z lesa v takové hojnosti, že je ani na minutu neztrácíme z očí.“ Největší kusy měřily podle Goepperta šestimetrové délky. A na šířku měly až 1,5 metru.
Kamenům se počalo říkat araukarity. A to opět Goeppertovou zásluhou. Ten se totiž domníval, že zkameněliny vznikly z dřevin příbuzných jihoamerickým araukáriím. Dnes již víme, že kameny vznikly přeměnou rostlin ze skupiny kordaitů, které byly pravděpodobným předchůdcem dnešních jehličanů. Ale název araukarity se již vžil a tak se užívá i nadále.
Rostliny, které v Jestřebích horách můžeme vidět v dnešní zkamenělé podobě, rostly na konci prvohor (tedy asi před 300 miliony let). Jejich kmeny splavily vodní toky na dno mělké sníženiny. Postupně je pohřbily další usazeniny, zejména písek, ze kterého se postupn začala uvolňovat kyselina křemičitá, která dřevitou hmoty nejprve impergnovala, následně zcela prostoupila a změnila v různé modifikace oxidu křemičitého - křemen, chalcedon, opál, ale přitom jim ponechala jejich původní tvar.
Zdejší lokalita získala v odborných kruzích velký věhlas. Brzy se kusy zkamenělých dřev pyšnily sbírky věhlasných muzeí a institucí. A vzrůstal i zájem veřejnosti. Takto popisuje možnosti výletů do zkamenělého lesa ve své době věhlasný Řivnáčův průvodce po království Českém:
Ke zkamenělému lesu u Radvanic (Radowenz, as 12 km. od Abrspachu; pro pěší 3 hod., s vozem 2 hod.). Jde se Hořejším Abrspachem až ke kostelu; po silnici naproti kostelu v l. odbočující přes Krčmov (Feldkretschen) a přes svah hory Krupné (Kraupen) dolů do Chvalče (Qualisch). Zde od kostela cestou v l. do Radvanic (584 m.). V hostinci lze dostati průvodce do „zkamenělého lesa“, jehož střed se as u vesnice Pasek (Brenden 561 m.) nalézá.
Zkamenělé kmeny leží hojně všude již kolem cesty.
Zkamenělý les mezi Radvanicemi a Slatinou skládá se z množství kmenů araukarií, jejichž hmota v rohovec a chalcedon, místy v červený křemen jest proměněna; kmeny obsahují stopy látky rostlinné proměněné v hmotu sypkého hnědouhelného rázu. Jsou 2 ale i 6 m. dlouhé, v průměru mají ½ - 1 1/3 m, a pocházejí dle Göpperta z pískovce útvaru kamenouhelného. (Srov. podobný výjev u Pecky).
U Radvanic na pahorku „Starý zámek“ řečeném, stávala tvrz. Se Žaltmanu (Hexenstein, 721 m.) nad Pasekou jest krásná vyhlídka do Slezska. V okolí jsou uhelné doly, sklárna (v Markouši) a j. průmyslové závody. Ostatně viz Svatoňovice (stanici Sev.-záp. spojovací dráhy), od Paseky pouze 5 km. vzdálené.
Na tom, že lidé toužili tuto hříčku přírody poznat, by nebylo nic špatného. Ba naopak. Horší bylo sběratelské šílenství, které se brzy strhlo. O zdejší araukarity projevily enormní zájem muzea, ale i soukromní sběratele, prodejci zkamenělin i podnikavci, tušící možnost snadného zisku. Z blízkých nádraží se dokonce vypravilo do světa několik plně naložených vagonů. Po první světové válce zase posloužily jako materiál pro tvorbu pomníků padlým ve vesnicích pod horami.
K ochraně území se přistoupilo až ve 30. letech: v roce 1930 vydal okresní úřad v Trutnově vyhlášku, hrozící tomu, kdo by kameny odnášel, pokutou či až čtrnáctidenním vězením. A o 3 roky později bylo na území již značně ochuzeného naleziště vyhlášeno chráněné území Radvanické araukarity. Ani jedno z opatření příliš nepomohlo. V roce 1965 byla rezervace zrušena. Už totiž nebylo co chránit.
Drobné pozůstatky zkamenělých dřev tu lze nalézt i dnes - například v prostoru Kryštofovy skály. Přesná místa však odborníci tají. A tak při procházkách Jestřebími horami dávejte pozor, do čeho kopete, a žádné kameny si odsud neodnášejte. Ať vydrží alespoň to málo i pro příští generace.
Druhým fenoménem Jestřebích hor je - jak už naznačil text dobového průvodce - černé uhlí. Ze školních hodin zeměpisu jsme si zpravidla odnesli informace - že černé uhlí se u nás těžilo (a v druhém případě stále těží) na dvou místech: na Kladensku a na Ostravsku. Ložiska v Jestřebích horách (a na sousedním Žacléřsku) byla nesrovnatelně menší, ale přesto bychom na ně neměli zapomínat (pro úplnost dodejme, že se černé uhlí těžilo v malém i na dalších místech v republice: např. na jižním Plzeňsku či u Oslavan). Nejstarší záznamy o těžbě pochází z konce 16. století. 15. srpnem 1570 je datována listina, kterou opat Kašpar, představený křesoborského kláštera (= Krzeszow), povoluje Jakobu Rabemu z obce Oppau vyhledávání a dobývání uhlí na Žacléřsku. Z doby jen o málo novější pochází i první zpráv o uhlí v Jestřebích horách. Zpočátku se uhlí dobývalo z výchozů uhelných sloji, postupně však byly zakládány i doly. Velký rozvoj těžby však přišel až koncem 19. století a největšího rozmachu dosáhly doly v 70. a na počátku 80. let 20. století. Pak ale přišel rychlým útlum. Úplný konec těžby přišel 1. dubna 1994, kdy byl uzavřen důl Kateřina v Radvanicích. Odhaduje se, že bylo v regionu od 16. století do současnosti vytěženo více než 62 milionů tun uhlí (27 na Žacléřsku, 22 na Svatoňovicku a 13 v okolí Radvanic).
A zapomínat nesmíme ani na linii objektů pohraničního opevnění, zbudovanou na ochranu před nacistickým Německem.
Jestřebí hory tvoří zhruba 20 kilometrů dlouhý zvlněný hřbet. V jejich geologické stavbě převažují prvohorní usazeniny karbonského stáří.
Zajímavá místa: