Jdi na obsah Jdi na menu
 


Okolo Dubče cestička

OKOLO DUBČE CESTIČKA

 

 

OKOLO DUBČE CESTIČKA

Dubeč je jednou z  „Vesnic uvnitř Prahy,“ tedy městskou částí, která si dodnes do značné míry uchovala svůj původní venkovský charakter a umožňující klidné bydlení. Tedy zatím. Na okraji obce má  totiž v budoucnu vést Pražský okruh. Navíc je celá oblast mezi Dubčí, Štěrboholy a Dolními Měcholupy považována za hlavní rozvojovou plochu Prahy, na které má postupně vyrůst nové „Východní město“ pro zhruba 20 tisíc obyvatel (mimo jiné sem má být prodloužena trasa pražského metra).
Ale zpět k Dubči současné. Ze zběžného pohledu do mapy či turistického průvodce se nezdá být tím pravým místem, kam podniknout víkendový výlet. Troufám si však tvrdit, že zdání klame a že procházka Dubčí a jejím okolím může být příjemným zpestřením nedělního odpoledne.
Původ názvu obce je nejasný. Jedna z teorií vysvětluje název existencí rozsáhlých dubových lesů v okolí. Jiní původ názvu vysvětlují od pojmu Dubec. Tak se totiž označoval robotník, který se zabýval kácením a zpracováním dřeva. Mohlo tomu ale být ještě jinak. Název obce totiž mohl vzniknout od jména majitele či zakladatele osady, tj. od osobního jména Dubec. V takovém případě by však tento muž své jméno pravděpodobně získal podle činnosti, kterou vykonával. Je tedy jasné, že název byl nějak s okolními lesy spjat. To však odvál čas a nyní bychom nějaký rozsáhlejší les široko daleko hledali marně.
Co však známe, to je první písemná zmínka o obci. Musíme se vrátit hluboko do historie, až do 11 století. Tehdy byla totiž roku 1088 - za vlády knížete Vratislava – založena kollegiátní kapitula vyšehradská.  A právě v zakládací listině této kapituly se nachází zmínka o Dubči.  Osídlení zdejší oblasti je však mnohem starší. Zdejší návrší Rohožník bylo zřejmě jedním z nejstarších osídlených míst v okolí, první pravěké sídliště na něm vyrostlo již v pozdní době kamenné (eneolitu) zhruba před 4 tisíci lety.
Největšího rozkvětu dosáhl Dubeč na počátku 16. století. V té době na zdejší tvrzi sídlí Jan Dubečský z Dubče, vlastnící poměrně rozsáhlé panství (mimo jiné mu patří i Průhonický zámek). A právě za jeho působení byla roku 1502 Dubeč Vladislavem II. Jagellonským povýšena na městečko. Někdy v této době se také započalo s budováním rozsáhlé rybniční soustavy. Roku 1508 však Jan Dubečský umírá a Dubeč tak připadá starobylému českému vladyckému rodu Zápských ze Záp, pocházejících ze Záp u Brandýsa nad Labem.
Posledním z dubečské větve tohoto rodu byl Adam Zápský ze Záp, který zdědil Dubeč a Kyje. Ten, ač sám katolík, podporoval vzbouřené stavy a který „do Rakous táhl a o císaři lehkovážně mluvil.“ Po Bílé Hoře byl roku 1622 uvězněn v Bílé věži na Pražském hradě a byl mu konfiskován majetek. Ten levně koupil císařský rada Daniel Kapr z Kaprštejna. Kapr patřil k lidem, kteří dokázali úspěšně využít tehdejší situace. Mimo jiné se podílel na výslechu odsouzenců před popravou na Staroměstském náměstí. Rychle se mu podařilo zbohatnout a koupil poměrně rozsáhlý majetek.
Co však čert nechtěl, Zápský se po propuštění náhodou (nebo se snad jednalo o záměr?) setkal s kaprovou chotí Annou Kaprštejnovou, rozenou z Greinfelsu a brzy se sblížili. Pokračování bylo dramatické. Jednoho listopadového dne roku 1925 jel Kapr z Prahy na svůj zámek v Dolních Počernicích. V lese nedaleko Hrdlořez (jak příznačné) však již číhal Adam Zápský se svými pomocníky, kteří Kapra i jeho doprovod zastřelili. Jak Zápský, tak kaprova manželka však byli brzy dopadeni a odsouzeni. Anna byla zmrskána a následně na pražském Staroměstském náměstí popravena. Popravu Zápského na nádvoří starého purkrabství na Pražském hradě byla komplikovanější. Kat se totiž napoprvé netrefil a zasekl meč hluboko do hlavy. Teprve druhou ranou bylo dílo dokonáno.
Dubeč byl městečkem až do roku 1974, kdy došlo k připojení ku Praze. Od listopadu 1990 je pak samostatnou městskou částí s katastrální výměrou 8,5 km2.
Putování Dubčí a jejím okolím zahájíme na autobusové zastávce Lázeňka (ve směru od Dolních Měcholup). Přímo naproti se nachází úřad městské části. Po lávce přejdeme přes potok (Zajímá –li laskavého čtenáře jaký vodní tok přechází, pak nechť vězí, že se jedná o Říčanský potok, též zvaný Říčanka, dlouhý přes 21 km. Pramení v obci Tehov nedaleko Říčan a ústí do Rokytky poblíž Běchovického nádraží.). To se již blížíme k rákosím porostlému břehu rybníku V Rohožníku. Dojdeme až k jeho hrázi (mimo jiné se zde nachází zastavení naučné stezky Dubeč – Uhříněves. Část její trasy později využijeme.
Nyní se však z Hráze vydáme vlevo, přejdeme přes potok a dojdeme do centra Dubče. V Parku se nachází pomník padlým ve světových válkách. Jak už tomu na takových pomnících bývá, na jedné straně je nápis: „Místním padlým vojínům ve světové válce 1914 – 1918 věnují občané.“ Na straně opačné jsou pak uvedena jména obětí.  Tehdy se ještě jednalo pouze o válku světovou, nikoliv první světovou, neboť nikdo netušil, že by se podobné hrůzy mohly opakovat. Avšak o necelých 30 let později bylo potřeba vytvořit pamětní desky nové, většinou s dlouhým výčtem jmen.
Naproti škole si povšimněme budovy bývalého statku s pamětní deskou v průčelí. V tomto domě, tehdy na okraji obce, se roku 1819 jako prostřední z pěti dětí, narodil Václav František Červený, vynálezce hudebních nástrojů. V roce 1842 založil v Hradci Králové, přímo na Velkém náměstí, firmu na výrobu  a opravy dechových nástrojů. O dva roky později, to bylo Červenému 25 let, spatřil světlo světa jeho první vynález, nový hudební nástroj zvaný kornon, určený zejména pro vojenské jízdní čety. Další vynálezy a vylepšení na sebe nenechaly dlouho čekat. Jeho nástroje měly úspěch doma i v cizině a za svou práci získal mnoho ocenění, například c. k. záslužný kříž s korunou, či řád sv. Anny od cara Alexandra III. Zemřel ve svých 54 letech dne 19.1.1896. Měl 13 dětí. Známým se stal také jeho vnuk Dr. Jiří Černý, zakladatel populárního pražského kabaretu Červená Sedma.
Vydáme se dále po hlavní silnici. Záhy se octneme na náměstí U Lípy Svobody. Jedná se o historické jádro Dubče, svažitou čtvercovou náves s dřevěným křížem uprostřed.
Za náměstíčkem zahlédneme vlevo od cesty budovu barokní sýpky. Sýpka stojí na místě starší Dubečské tvrze, založené pravděpodobně v polovině 14. století. Tato tvrz však byla využita jen velmi krátce, po dobu několika desetiletí. Nahradila jí tvrz nová, nacházející se jen o pár metrů vedle. Z ní si můžeme prohlédnout nevelké trosky obvodových zdí. I v případě této tvrze datum založení neznáme, mělo by však být před rokem 1508. Tvrziště mělo zhruba čtvercový tvar a bylo obehnáno vodním příkopem. Za působení Oldřicha ze Záp pak proběhla renesanční přestavba stavby. Poté co byla konfiskována Adamu Zápskému ze Záp (o němž jsme si již povídali) se majitelé tvrze rychle střídaly a to vedlo k postupnému chátrání objektu a nakonec k jeho zániku.
Pokračujeme dále hlavní ulicí až k točně autobusů. Poblíž se nachází turistický rozcestník. Vydáme se tedy po modré značce vzhůru Netluckou ulicí. Nalevo se nachází pozůstatky bývalého lomu. Jedná se o součást přírodní památky Rohožník – lom v Dubči. Záhy dostává moje ješitná představa o výborném orientačním smyslu na frak. Nakonec se vydávám po cestě lemující horní okraj zahrádkářské kolonie. A vida, alespoň něco – modrou značku jsem sice ztratil, zato se mi podařilo napojit se na trasu naučné stezky. Inu co, bude to sice dál, ale zato horší cesta. Z cesty se otevírá pěkný pohled na Dubeč. Po chvíli nás cesta přivádí na okraj návrší Rohožník. V 19. století se zde počal těžit kámen - na svazích Rohožníku bylo postupně otevřeno několik lomů. Ve 40. a 50. letech 20. století tu byl proveden archeologický výzkum, který ukázal, že plocha návrší byla jedním z nejstarších osídlených míst v oblasti. První lidé zde sídlili již v době kamenné. Definitivně lidé plochu opustili až v době hradištní. O existenci osídlení svědčí nálezy zbytků keramiky. Ukázku takových výtvorů jsou vyobrazeny na tabuli naučné stezky.
A opět nevím kudy dál – zvažuji uzounkou pěšinku mizející v houští (jak později zjišťuji, tudy skutečně nejspíš trasa vedla). Rozhoduji se neriskovat a vydávám se po luční cestě dolů k potoku. Zde se na trasu stezky opět napojuji a vydávám se po luční cestě proti toku směru říčky. Harmonická krajina podél Říčanky je chráněna jakožto přírodní park Říčanka. Nakonec musím dát za pravdu tvrzení o cestě delší, ale zato horší. Louky jsou po jarních táních podmáčené a tak si na památku odnesu pár kilo bahna. Stále sledujeme potok a zhruba po kilometr vcházíme do lesa. Nyní jen pár metrů do kopce a staneme na hrázi Podleského rybníka.
Podleský rybník patří  se svými 14 hektary k největším rybníkům v dnešní  Praze.Na pomyslném žebříčku vítězů by obsadil druhé, nebo také třetí místo. Uvádí se totiž obě možnosti. Jednoznačně nejrozlehlejší je rybník Počernický (nacházející se mimochodem necelé 4 kilometry odsud), souputníkem o 2 místo je pak rybník Kyjský. Přesné datum založení rybníka není jasné, byl však pravděpodobně vybudován na počátku 16. století jako součást rozsáhlé rybniční soustavy na Říčance. Celkem ji tvořilo okolo 50 rybníků. Založení soustavy pravděpodobně inicioval Jan Dubečský z Dubče. Jeho žena Eliška totiž pocházele z Jižních Čech, kde bylo v této době rybníkářství na vzestupu. Traduje se, že rybník stavěli turečtí zajatci. Během Třicetileté války však v důsledku neudržování systém zpustl, později byly rybníky vysušovány a rušeny. Podleský rybník však zůstal zachován. Za první republiky se rybník stal oblíbeným výletním cílem Pražanů. Roku 1919 byly na břehu postaveny lázně. Místo si oblíbil i sám prezident T. G. Masaryk. Během svých pobytů na Kolodějském zámku se sem každý den (neměl –li závažné povinnosti) vydával na koni koupat.
Vydáme se po hrázi ve stínu dubů letních. Osm z nich bylo v roce 2004 vyhlášeno jako památné. Rostou do výšky 15 až 23 metrů a obvod kmene největšího z nich dosahuje 575 cm. Je možné, že zde některé z nich byly vysazeny již při založení rybníka.
V ostrém kontrastu s relativně zdravými stromy je bortící se budova bývalého mlýna. Také on pomatoval dobu okolo založení rybníka. Ráz původního středověkého jádra byl však po mnoha přestavbách setřen. Mlel až do období 2. světové války. Později připadl výzkumnému ústavu v Uhříněvsi. Osud chátrající budovy je nejistý, růžová budoucnost ji nejspíš nečeká. Pokračujeme po modré značce až na asfaltovou komunikaci. Po té dojdeme na rozcestí, kde zahneme vpravo. Po několika stech metrech se napojíme na silnici a vcházíme do Dubečku.
Dubeček vznikl o něco později než Dubeč. Býval označován též jako Malý Dubeč. Prvně je zmiňován roku 1352. Mineme hřbitov a dojdeme na Lipové náměstí. Dominantou náměstíčka je kostel sv. Petra.  Kostel je původně gotický, první písemná zmínka o něm pochází z roku 1364. V 18. století však byly z hlavní lodi odstraněny původně gotické klenby a nahradil je plochý strop. Dalších úprav se kostel dočkal v letech 1867 – 1868, kdy byla přistavěna věž. Roku 1891 byla v kostele nalezena votivní desková malba z doby kolem roku 1400. Její kopii nalezneme v presbytáři, originál je uchován v Národní galerii. Před kostelem pak roste památný jasan ztepilý, jehož stáří se odhaduje na 150 let.
 
 
 
 
 
Data map ©2011 Tele Atlas - Podmínky použití
 
 
 
 
 
 
Mapa
Satelitní
Hybridní
Tím naše procházka Dubčí končí. Máme li čas, můžeme se ještě vydat rovně ulicí U Staré studánky. Na jejím konci se nachází zahrada v nichž chovají hospodářská zvířata, můžeme zahlédnout i pštrosy. Alejí můžeme dojít k Dubečskému hřbitovu.
Dubeč, zast MHD Lázeňka (0km) –rybník v Rohožníku (0,5 km) – nám U Lípy Svobody (1 km) – návrší Rohožník (2 km) – Podleský rybník, na hrázi (3,5 km) – Lipové náměstí (6 km)
délka: 6 km
převýšení: cca 100 m
výchozí bod: Dubeč, zastávka MHD Lázeňka (směr Škola Dubeč, BUS 111, 240, 329)
cílový bod: Dubeček (zastávka MHD Dubeček, BUS 111,240,329)
 
Příjezd: Dubeč je dobře dostupná městskou hromadnou dopravou, autobusy jezdí na všechny linky Pražského metra. Můžeme využít linek 111 a 329 ze stanice Skalka (metro A), linky 240 ze stanice Háje (metro C) a linky 240 ze stanice Černý Most (metro B) Chcete li využít služeb železnice, pak jsou nejbližšími zastávkami Praha – Horní Měcholupy (na trati z Prahy do Benešova) a Praha – Běchovice (na trati z Prahy na Kolín). Obě stanice jsou vzdáleny zhruba 2 – 3 km, můžeme však využít autobusu linky 240, který staví nedaleko obou nádraží.