O Vodníku a medvědáři
V Havlovicích byl na Úpě mlýn, a jak už to v pověstech bývá, tak i vodník. Naštěstí však ten havlovický nebyl zlý. Lidem neškodil a ve mlýně byl jako doma. Vždy si usmažil nějakou rybku, kterou si nachytal v řece a pak šup na pec a spát. Panáta mu celkem přál, vždyť mu vodník nejednou v nejtěžších chvílích pomohl. A pak taky... rozházet si vodníka, to by nemuselo dobře dopadnout.
Horší to měl u rázné a pořádkumilovné panímámy. Ta měla na zeleného mužíčka, navštěvujícího mlýn bez ohlášení, spadeno. Kdyby mu alespoň nekapala z kabátu ta bahnitá voda, kdo to po něm má pořád uklízet!
Jednoho večera zaklepal na dveře mlýna medvědář s medvědem a opicí (tedy s opicí živou, ne tou alkoholickou). Přišel odněkud z kraje a táhl do Úpice, kde měl vystupovat. Špatně si však rozvrhl síly a soumrak jej zastihl na cestě. Prosil tedy o nocleh. Mlynář se vytáčel, nevěděl, co vodník, zda by s těmi zvířaty společně ve světnici vydržel. Ale panímáma, která jindy pocestné hned hnala, vycítila příležitost k pomstě a byla jak mílius. To přece nejde, nechat chudáka medvědáře i s těmi zvířaty bloudit temnou nocí. Tak dlouho do mlynáře hučela až jej přemluvila a ten s přenocováním svolil. Medvědář se brzy cítil jako doma. Medvěda přivázal ke stolu, opici usadil za pec a sám se vydatně najedl a záhy usnul.
A už tu byl vodník. Jako vždycky rozrazil dveře a už byl u plotny. Naskládal do pekáče ryby a dal je smažit. Byl tak zaujatý lákavou večeří, že si nočních hostů vůbec nevšiml. Když byly ryby usmažené, vzal si je vodník ke stolu a pustil se do jídla.
Vůně smažených ryb probudila opici a hned se pokusila nějakou rybku ukořistit. Natáhla chlupatou tlapu po pekáči, ale vodník ji hbitě klepl vařečkou a jedl dále. To už vůně masa probudila i medvěda a také on hned tlapou do pekáče. Vodník zase po tlapě vařečkou. Jenže chlupáče něčím takovým nezastrašíte. Spíše naopak. Medvěd se vzepjal, hrozivě zamručel a zaútočil na vodníka. Dostával nebožák rány tlapou zprava zleva, a medvědovy drápy zanechávaly na oblečení i na těle ošklivé šrámy. Opice se, vidíc vodníkovu bezbranost, hned po medvědovi opičila. Marně se vodník bránil útoku. Nakonec se mu podařilo vysmeknout a co možná nejrychleji utekl.
Medvědáře probudil vodníkův křik a tak všechno viděl. Smál se, až se za břicho popadal. Ráno vše vyprávěl mlynáři a jeho ženě. Mlynáři bylo vodníka líto, avšak panímámě se nesmírně ulevilo.
Medvědář se hned po snídani rozloučil a táhl na další pouť. Panímáma se však mýlila: Večer byl vodník zase ve mlýně. Ale nevkráčel sebejistě jako jindy. Pootevřel hlavu do světnice a optal se: „Tak jakpak dneska, pantáto, máte tu pořád ty škrablavé kočky“.
Pantáta se schystal vodníka uklidnit, ale než se nadechl, panímáma už na vodníka spustila: „Ba, pořád tu jsou, a jak rychle se množí. Už mají od rána tři mladé. Pojď se na ně podívat, jestli chceš“.
Vodník s díky odmítl, zabouchl dveře a od té doby o něm v Havlovicích neslyšeli